BARONESS milují barvy – a to jak doslova, tak i obrazně. Po „Red Album“ přišlo „Blue Record“, secesní ladění přetrvalo a s ním i nadšení ve zkoušení nových odstínů. Byla-li však secese považována za inovátorský sloh, který na popud proti industrializaci přišel s něčím naprosto ojedinělým a novým, netvrdila bych totéž se stejnou vehemencí o BARONESS. Přesto však nelze zobecnit, že je podmínkou kvality a zábavy přijít s něčím, co tu ještě nebylo. A fakt, že se u „Blue Album“ bavit budete, je myslím téměř nevyvratitelný.
Nejen kreativita, s jakou se setkáváme na současném i předchozím albu, katapultovala BARONESS do první ligy a zapsala je do povědomí mnohých fanoušků. Za skvělou grafiku desky bychom měli připsat zásluhy Johnu Baizleymu, který stojí také za designem jmen jako TORCHE nebo THE RED CHORD.
Lehkost a nenucenost, pro BARONESS typická, koresponduje s chytlavými, místy až písničkovými, melodiemi a s nekomplikovaností. Ta ovšem neubírá nic na kráse, dost možná právě naopak. Ona nekomplikovanost (ne jednoduchost!) je totiž podávána tak, aby nenudila ani po pár posleších a dodává čtveřici z Georgie status velmi kvalitní, energii dodávající kapely. BARONESS obsahují dávku psychedelie, rock´n´rolu, sludge, heavy pasáží, hluků i přímočarosti starých rockových hitů. A ačkoliv nezachovává „Blue Record“ prvotřídní úroveň v celé své délce, skladby jako „Swollen And Halo“, „A Horse Called Golgotha“ nebo „Steel That Sleeps The Eye“ zajistí, že jim se shovívavým úsměvem prominete bez větších obtíží.
Album je rámováno dvojicí skladeb „Bullhead´s Psalm“ a „Bullhead´s Lament“. Obě jsou čistě instrumentální, přičemž první z nich svou poklidnější náladou vkusně připravuje k poslechu alba a druhá ho zase uzavírá. V konečném důsledku však fungují právě jen k tomuto účelu. „The Sweetest Curse“ je jedním z povedenějších kousků. Prvotní drsnější rovina bustrovaných kytar a řevu, která je dána také kontrastem k předchozí mírumilovnější „Bullhead´s Psalm“, později ustupuje do pozadí a začíná dominovat silná melodická linka s převážně čistým vokálem. Ke konci pak skladba zjemní docela a vyústí do téměř až akustické půlminutové vyhrávky, která, ač může působit nepatřičně, dodává na zajímavosti a mnohotvárnosti.
Jakoby z jiného světa půdobí něžná „Steel That Sleeps The Eye“, krásná akustická balada s písničkovou melodií. Efekty v pozadí chvílemi připomínají vítr, jindy zase vzdálený ruch města. Vše působí úžasně lehce a jakoby mimochodem. Příjemným zpestřením je také jemnější poloha vokálů. Plynule přecházíme k diametrálně odlišné „Swollen And Halo“. Pokud by nové album BARONESS měla prezentovat jediná ukázka, vybrala bych s velkou pravděpodobností právě onu zmíněnou. Strhující, snadno zapamatovatelná melodie, skvělé kytary a doplňující se úseky, vždy s trochu jiným nápadem, ale skvěle sladěné dohromady. To vše s velkou šancí oslovit, ale s malou se podbízet. Instrumentální „Ogeechee Hymnal“ rozjařenou náladu zklidní a připraví tím půdu pro další „sázku na jistotu“ aktuální desky – „A Horse Called Golgotha“ – první, ke které BARONESS natočili klip. Kytarové schody, strhující tempo a kontrast mezi písničkovým refrénem a zbytkem skladby, dělá z nahrávky věc okamžitě zapamatovatelnou.
Ke konci „Blue Record“ bych určitě upozornila ještě na veskrze instrumentální „O´Er Hell And Hide“, která se nese v podobném melodickém duchu. Absence vokálu jí ale vůbec nepřekáží a nezastává tak žádnou roli vsuvky, ale oddechové kompozice, která opakujícím se tématem příjemně ubíhá od začátku do konce. Po posledních tónech alba vám bude ještě nějaký čas znít v uších předposlední „The Gnashing“, nejprve jemně, téměř až romanticky, začínající skladba. Následně se však přidává basa a bicí, malinko se zrychlí rytmus, nastoupí elektrické kytary a máme tu oživující variaci na prvotní téma. Nahrávka se neustále mění, hraje si sama se sebou a vyvíjí se. Vokál se přidává až ve třech čtvrtinách stopáže, tedy spíš v jejím vyústění v rychlou, a přesto úžasně oddechovou, část.
Nevím, zda-li lze BARONESS označit za něco převratného a přidělit jim nálepku „zaručeného tipu“. Na druhou stranu ale toto rozhodnutí není nikterak relevantní. „Blue Record“ baví, dodává energii a nevtíravým způsobem i dobrou náladu. A já jen pevně doufám, že se za další dva roky dočkáme přinejmenším stejně kvalitního „Yellow Disk“.